Reportáž Štěpána Macháčka
Káhira se proměnila k nepoznání, lidé jsou ale stále stejní, hodnotí po 56 letech bratři Miroslav a Ivan
Na středověké káhirské tržiště Chán al-Chalílí chodili do učení i Češi. A není to tak dávno. Bratři Ivan a Miroslav Houskovi se tam s místními Egypťany vyučili řemeslu před půl stoletím. Navíc tehdy vyhráli několik pohárů v káhirském veslařském klubu. Egyptská metropole se od té doby změnila. Kdysi pětimiliónová populace je dnes čtyřnásobná. Umělečtí pasíři, bratři Houskovi, teď přijeli vzpomínat.
„Přijeli jsme sem proto, abychom se zeptali, jak žijí Čechoslováci ve Sjednocené arabské republice,“ vysvětluje komentář v dokumentu Československé televize z roku 1969, který se jmenuje Naši v Egyptě. Pouštěli ho jako týdeník před filmy v kinech a vznikl vlastně náhodou.
Návrat na středověké káhirské tržiště Chán al-Chalílí po 56 letech|foto:Štěpán Macháček, Český rozhlas
Ostravský štáb tehdy přiletěl do Egypta natáčet reportáž o československé lodi Lednice, která během egyptsko-izraelské šestidenní války uvízla v Suezském průplavu. Televize ale nedostala od egyptských úřadů povolení, a tak musela najít náhradní téma.
„Tepání a umělecké zpracování kovů patří neoddělitelně k bazaru al-Muskí a vůbec k arabskému světu. A právě tady jsme se seznámili s Mirkem Houskou a jeho bratrem Ivanem. Stáří: 16 a 17 let. Oba chlapci si vybrali za své budoucí povolání umělecké pasířství. Znají už dost dobře arabsky. ‚Líbí se nám tady. Pracujeme na stříbře nebo z mědi, z mosazi. Je to tady dost romantický.‘“
Exotika z Československa
Ivan s Mirkem mě teď vedou po schodišti do jednoho ze starých chánů. A právě tady v patře byla dílna, kde se na konci 60. let minulého století učili svému řemeslu.
Řemeslo se ztrácí, hodnotí bratři Houskovi současné umělecké zpracování kovů|foto:Štěpán Macháček, Český rozhlas
„Vešel jsem sem kvůli tomu, jestli tu nemají na zdi ještě naše poznámky. Měli jsme tu po zdech napsané v arabštině, jak se které nářadí jmenuje,“ vysvětluje Mirek Houska a dodává, že film se tehdy točil právě v tomhle interiéru.
„Takovouto skříňku – mám ji na fotce, jsem vezl do Prahy jako svoji roční tovaryšskou práci, aby nám uznali, že jsme se učili,“ vzpomíná a vypráví, jakými byli dva čeští mladíci tehdy mezi zdejšími egyptskými řemeslníky vlastně exoty.
„Turisti procházeli tady ty obchůdky a majitel jim řekl, že nahoře dělají Češi. Přivedli je nahoru a oni tam viděli dva kluky, jak mydlí do plechu. Ptali se, jestli jsme emigranti. Říkali jsme: Ne, nás to tady baví.“
Uličky káhirského bazaru Chán al-Chalílí|foto:Štěpán Macháček, Český rozhlas
Mizející řemeslo
Koncem 60. let byli Mirek s Ivanem v úzkých uličkách zdejších bazarů jako doma. Teď po letech procházíme kolem krámku se suvenýry – Ivan bere do ruky tepaný talířek a podrobuje ho kritice: „Dneska už je to dělané galvanicky. Ta technika je pracná a poměrně drahá, takže používají nové technologie. Ale co je horší, že už zapomínají to řemeslo.“
Mirek s Ivanem se zašli podívat i do loděnice, kam před 57 lety chodili na Nil pravidelně veslovat|foto:Štěpán Macháček, Český rozhlas
Mirek s Ivanem se zašli podívat i do loděnice, kam před 57 lety chodili na Nil pravidelně veslovat. Pracovníci loděnice tu opravují úzké dlouhé laminátové lodě.
Sportovní ředitel Egyptského veslařského klubu Zijád říká, že v době, kdy tu působili Ivan s Mirkem, mu bylo šest let, takže si je nepamatuje. Tehdy tu ale prý dost vynikali: „Odvezli jsme si tři poháry. Ivan je nechal postříbřit a jeden jsme sem přivezli zpátky – po 56 letech.“
Kam zmizeli koně a plachetnice?
A jakých změn si bratři Houskovy v Káhiře po víc než půlstoletí všimli nejvíc?
„Když jsme tu byli, tak běžně jezdili po městě koně, povozy, osli, velbloudi. Teď tady není nic,“ rozhlížejí se bratři Houskové|foto:Český rozhlas
„Když jsme tu byli, tak běžně jezdili po městě koně, povozy, osli, velbloudi. Teď tady není nic. Koně jsem viděl jen v kočárech pro turisty,“ odpovídá Ivan. „A Nil byl plný těch starých plachetnic s obrovskými plachtami. Vozily zeleninu z venkova, pyramidy keramiky. Dneska tam smrdí nafta, jezdí motorové lodě. Zůstal jen ten bordel, který plave ve vodě,“ dodává s trochou nostalgie.
„Když jsme tu byli, tak běžně jezdili po městě koně, povozy, osli, velbloudi. Teď tady není nic, “ rozhlížejí se bratři Houskové|foto:Štěpán Macháček, Český rozhlas
Podobně to cítí i Mirek, i když lidé jsou podle něj pořád moc fajn: „Chodili jsme pěšky od opery, která dneska už není, vyhořela. Tady jezdily povozy a teď je tady ta mimoúrovňová silnice, která stojí mezi domy. Je to jiné, ale když člověk sleze mezi lidi, tak se to trochu vrací.“
Není divu, že se Káhira za bezmála 60 let hodně změnila. Zatímco v době působení bratří Houskových mělo město 5 miliónů lidí, dneska jich má hodně přes 20.
autoři:Štěpán Macháček,and
